chov sibiřských koček - breeding of Siberians
vítejte v
NATALIS SPRING *CZ
Ke kočkám chovám velkou úctu a obdiv a kočky mě provázejí celým životem. Když zahloubám v paměti, vždy si vzpomenu na některou číču, kterou jsme měli doma a na veselé kousky, kterými se každá z nich zapsala do mé paměti. Pravda, byly to kočičky obyčejné, domácí, bez honosného původu a dlouhého seznamu předků. Ale každá byla něčím krásná a nezapomenutelná.
Naše první sibiřka se jmenovala Barborka. Koťátko bez PP, koupené na inzerát, jehož obsah si pamatuji dodnes: " mohutná, polodlouhá srst bez nároků na údržbu, odolná proti nemocem, věrně milující svého pána". Spolu s malou mourečkou do naší domácnosti vtrhla i hluboká nevědomost o ušlechtilých kočkách, ale ne na dlouho. Studovali jsme všechny dostupné informace o sibiřkách. Dověděli jsme se mimo jiné, že sibiřka má ráda společnost. V té době jsem neměla žádné chovatelské ambice, všechen volný čas pohlcovali moji krásní oři, ale nechtěli jsme, aby naše milovaná Barborka trpěla bez společnosti jedince svého druhu. Bylo rozhodnuto. Od chovatele z Jižních Čech jsem jí přivezla kamaráda – sibiřáčka v barvě něvská maškaráda. Tehdy jsem viděla sibiřského colourpointa poprvé a okamžitě jsem beznadějně propadla kouzlu modrých očí. Naše domácnost se rozrostla o dvouměsíčního kloučka, kterému jsme dali jméno Rufio.
Bára s Rufinem se nám téměř rok starali o bezkonkurenční zábavu a každý večer jejich hrátky a lumpačiny vítězily nad televizním programem. Byli jsme v té době nesmírně šťastná domácnost. Naše štěstí však netrvalo dlouho. Jednoho únorového odpoledne vyběhl Rufio na zasněženou zahradu a už se nevrátil. Nic nepomohlo pátrání a volání. Zapojili jsme do hledání ztraceného kocourka přes policii a veterináře i širokou veřejnost prostřednictvím regionálního rádia. Po kocourovi se slehla země, respektive sníh. Vzhledem k tomu, že bydlíme na okraji lázeňského města, domnívali jsme se, že se atraktivně zbarvený kocour někomu líbil natolik, že si ho odnesl. Smutek byl veliký a nejhůře ztrátu kamaráda nesla Barborka, u které se projevila její typická povaha sibiřky, která opravdu nechce být sama. Svůj smutek zdokonalila tak, že po třech dnech vypadala na umření – nejedla, nepečovala o svůj zevnějšek, nekomunikovala, prostě tesknila a ty se člověče starej, ať to netrvá dlouho, nebo ti umřu.
Pátrala jsem po vrhu koťat, která by byla ihned k odběru. Koťata sice byla, ale něvských maškarád bylo poskrovnu a jednalo se pouze o dospělé jedince. Obávala jsem se toho, že by kočička dospělého kamaráda nepřijala a dál jsem hledala koťata. Jediný vrh koťat k odběru jsem vypátrala v České Lípě. Vypravili jsme se na sever. Koťata byla úžasná, vybrali jsme si kocourka a už se těšili domů a na to, jak nám Barborka opět obživne. Ačkoli jsem paní chovatelku upozorňovala na skutečnost, že opravdu nemám chovatelské ambice a kocourka si pořizujeme na mazlíka, nic jí to nebránilo v tom, aby nás příjemnou a nenásilnou formou přemlouvala k účasti na výstavách a pak možná i k založení chovné stanice a …….. . Zkrátka, než jsme dojeli domů, byli jsme oba rozhodnuti jednu výstavu z „hecu“ absolvovat, no a pak se uvidí, ale chov v žádném případě.
S Buddym jsme se učili výstavní latině, jak kocourka krmit, jak ho česat, jak ho vystavit. Záhy jsme tomu výstavnímu kolotoči přišli na chuť a taky to pro nás bylo příjemné odbočení od mnohem náročnější práce s koňmi. Kočičí „šílenství“ nebralo konce ani kraje. Náhle jsme zjišťovali, jaký je rozdíl mezi kartáči, pelíšky, hračkami a rovněž se pro modrookého krasavce budovala velká voliéra. Díky Buddymu jsme poznali spoustu nových a příjemných lidiček. Naše kočičí domácnost se posléze rozrostla o krásnou Estonii, já si zažádala o uznání chovné stanice a začla se rvát o uznání něv.
Kdyby mi v té době někdo řekl, co mě čeká, moc bych se nasmála a nevěřila bych mu ani slovo. Přísloví, že odříkaného chleba je největší krajíc, se naplnilo beze zbytku. Nelituji toho.